"Na nejvyšší a zároveň posvátnou horu Japonska je výstup povolen pouze od 1.července do 31. srpna! V jiném období je výstup extrémně nebezpečný a v zimě se dokonce rovná výstupu na Himalájské osmitisícovky!", to tvrdí většina japonských průvodců. Podle jiných informací od pár Evropanů (co tam šli i v zimě), to není tak dalece pravda, ale zkuste to vysvětlit nějakému Japoncovi. Každopádně hora je dosti vysoká a v širokém okolí poměrně osamocená, takže bude i hóóódně větrná. Konosuke slíbil, že mě vyveze alespoň do tzn. fifth station (2500m), ale "Irca, do not climb to the top, please!"
  Tak jsme vypůjčili auto a vyrazili (já, Mame a Konosuke). Konosuke se usmíval za volantem, protože řízení je vedle jídla jeho velké hobby. Počasí nám vůbec nepřálo. Přesněji řečeno mně, protože ostatní Japonci horu viděli nejmíň stokrát. Ráno pršelo, pak byla mlha a jak jsme postupně začali stoupat na horu, tak mlha sílila. Těsně před konečnou stanicí se roztáhla, ale jenom tak, že bylo vidět na nejbližší okolí.
  Navrhuju dojít do "sixth station", ale to prej nejde, cesta je zavřená. Tak navrhuju zkusit jinou cestičku, ale to prej taky nejde, protože to je "against nature" - když jdu po vyšlapané cestičce a ne oficiální. No každopádně s Japoncema podniknout výstup někam nebude vůbec jednoduché. Po krátké procházce po okolí jedeme na oběd do restaurace s místní specialitou - polévka se vším možným. Pak navštívíme univerzitní farmu, odkud jsou také prej nádherné výhledy na Fujisan. Tady jsem viděla spoustu pěkných zvířátek, ale žádný Fujisan.
  Z farmy jedeme ještě na obhlídku několika jezer v okolí. Obdivuju nádherný podzim, červené javory, překrásné okolí. Ale Fuji nikde. Občas trochu náznakem vykoukl z mraků, ale u toho zůstalo. "To protože Fuji-jama je chlap a stydí se před tebou," vysvětlil na závěr Konosuke. Tak snad někdy přístě!